Prach jsi…" hrst šedé hlíny dopadla na litinové víko rakve. "…a v prach se obrátíš."
Reverend zvednul hlavu a upřel pohled na mlčenlivé zástupy kolonistů. Za jejich siluetami k obzoru klesalo tmavě rudé slunce. Dlouhé stíny lidských postav a pokroucených nosníků se smutně natahovaly k čerstvému hrobu. Vzduch byl suchý, dusný a nehybný.
"Amen."
"Amen," zašuměla mnohohlasá odpověď.
Jako v odpovědi se zvednul vítr a rozvířil oblaka šedého prach. V tajuplných obrazcích se pak snášel k zemi v prchavé záři Edenského slunce. Reverendovi připadalo, že se celý svět třpytí. Setřel si slzy z očí.
"K poctě zbraň!" zavelel kapitán. Oči měl plné smutku a únavy.
Pět vojáků ve slavnostních uniformách pozvedlo své pulsery a zamířilo k nebesům. Jen pět. Nemohli si dovolit mrhat municí.
"Pal."
Čestná salva prořízla ticho Nového světa. Pět zářivých energetických výbojů vzlétlo k nízkým mrakům. Kapitán téměř čekal, že na nebi spatří lesklé pláště aliančních stíhačů v těsné formaci. Poslední let na rozloučenou, jako na Zemi. Čekal jen chvíli, ale neobjevily se. Nebyly tam; ani být nemohly. Jen temnota pozvolna překrývala rudé nebe. Noc tu byla stejná jako doma. Ta jediná tu byla stejná.
Kolonisté se mlčky rozcházeli do ubikací. Nad jejich skloněnými hlavami začaly vycházet první hvězdy. Dva stříbrné měsíce byly jediným mementem vzdálenosti, která je dělila od domova.
Tři vojáci zahrnuli rakev hlínou a jen ocelová deska se jménem a letopočtem tu zůstala. Sílící vítr vrhal chladnoucí písek na osm číslic. 2359-2396. Pak odešli i vojáci. Jen kapitán a reverend zůstali mlčky stát u čerstvého hrobu. Z velké dálky k nim doléhalo hučení hlavního generátorů a jemný bzukot elektrického plotu. Padesát tisíc voltů šeptalo do noci.
"Byl pro mě víc než jen první důstojník," řekl kapitán. Suchý vítr mu čechral šedé vlasy.
"Vím," přikývl reverend. "Měl jsem Paula taky rád."
"Připadá mi, jako by to bylo včera, co jsme sestoupili na nízkou orbitu Edenu," prohodil kapitán. "I po devatenácti krušných letech na palubě Hope, jsme tehdy ještě byli všichni plní ideálů a snů o Novém světě. Největší kosmický projekt od dob terraformu Marsu."
Reverend mlčel. Do tmy zářil jen displej jeho hodinek. Den tu měl 31 hodin. Někdy se každá z nich stala věčností.
"Vzpomínám, když jsme sem dolů posílali TC kontejnery. Paul tehdy ručním laserem odvařil z můstku svoje křeslo a nějak ho do jednoho z nich propašoval. Vždycky večer v něm pak sedával před vysílačem a čekal, až se ozve Země."
Kněz pohlédl na kapitána. Jeho tvář se ztrácela ve tmě; jen slzy se mu leskly v očích. Od příletu nikdy neukázal slabost. Jednou je všechno poprvé.
"A když vyhořel i záložní transmitor, stejně v tom ošoupaném křesle sedával a koukal na oblohu," kapitán zvednul hlavu k hvězdnému nebi. "Čekal, že se každou chvíli objeví modrá stopa fúzních motorů."
Reverend přikývl a zašeptal: "Čekal, až se objeví Liberty s druhou vlnou kolonistů."
Kapitán zavrtěl hlavou: "Ne. Čekal až se objeví Liberty s náhradními díly, lékařským materiálem a nezávadnými potravinami. A s nadějí… Hlavně s nadějí."
Naděje. Bylo to jen slovo. A zoufale krásné.
Důstojník si promnul oči. "Pamatujete si, co řekl, než zemřel?"
"Nepřiletí, Jime," hlesnul kněz. "Nepřiletí."
"Měl pravdu, otče," řekl kapitán a zvednul pohled k obloze, kde zářil mezi hvězdami jasný bod. Hope, stále ještě stále byla na orbitě. "Nepřiletí. A my tu všichni pomalu zemřeme."
"To neříkejte, kapitáne. Bůh je s námi."
"Řekněte mi otče, kde byl ten váš Bůh, když nám odešly všechny transmitory? Když naši lidi jeden po druhém umírali na Sandersovu infekci a my nemohli nic dělat?" kapitánův has byl zlomený a moc unavený. "Kde sakra byl, když Dravci překonali elektrický plot a roztrhali Willa na kusy? Kde byl, když jsme ztratili AI terminál, když nám došla pitná voda a kde sakra byl, když Paul chytil tu podělanou infekci? Kde byl ten váš Bůh?"
"Byl pořád s námi. Vždycky bude," řekl kněz a uvědomil si, jak hloupě to musí znít.
Kapitán ukázal rukou k nebi. "Támhle je - Slunce. Mizerných 19 let lodního času odsud," smutně vzdychnul. "Země s modrou oblohou a zelenou trávou. Země se stromy, které šumí ve větru. Se vzduchem, který voní. S prudkými dešti a mlhami po ránu. A s lidmi. S patnácti miliardami lidí na Zemi a na Marsu," kapitán se na chvíli odmlčel. "Neříkejte, že byste ji nechtěl zase vidět. Necelých 20 let."
Reverend se usmál. "Chtěl. Když jsem se ale přihlásil na palubu Hope, věděl jsem, že se už nikdy zpátky nevrátím."
Kapitán zavrtěl hlavou. "Letěl jsem desítky světlených let, abych našel Nový svět - ne abych tu zemřel. Liberty má poždění téměř tři roky. Muselo se něco stát… Mise ztroskotala."
"Vy se chcete vrátit?" podivil se kněz. "Chcete se vrátit nahoru na Hope a letět celých dlouhých 19 let zpátky domů?"
"Na Eden vyrazilo 4600 lidí. Handerson a Weber - Tihle jediní dva zemřeli během letu… jen dva. Dvacet sedm jich na palubě Hope přišlo na svět," na chvíli se odmlčel. "Tady na planetě se nenarodil nikdo. Zato jsem tu ztratili na dvanáct set lidí. Eden nás dřív nebo později zabije všechny."
Dva měsíce vyšly vysoko na oblohu. Neznámá souhvězdí nic nepřipomínala.
Reverend zvednul hlavu a upřel pohled na mlčenlivé zástupy kolonistů. Za jejich siluetami k obzoru klesalo tmavě rudé slunce. Dlouhé stíny lidských postav a pokroucených nosníků se smutně natahovaly k čerstvému hrobu. Vzduch byl suchý, dusný a nehybný.
"Amen."
"Amen," zašuměla mnohohlasá odpověď.
Jako v odpovědi se zvednul vítr a rozvířil oblaka šedého prach. V tajuplných obrazcích se pak snášel k zemi v prchavé záři Edenského slunce. Reverendovi připadalo, že se celý svět třpytí. Setřel si slzy z očí.
"K poctě zbraň!" zavelel kapitán. Oči měl plné smutku a únavy.
Pět vojáků ve slavnostních uniformách pozvedlo své pulsery a zamířilo k nebesům. Jen pět. Nemohli si dovolit mrhat municí.
"Pal."
Čestná salva prořízla ticho Nového světa. Pět zářivých energetických výbojů vzlétlo k nízkým mrakům. Kapitán téměř čekal, že na nebi spatří lesklé pláště aliančních stíhačů v těsné formaci. Poslední let na rozloučenou, jako na Zemi. Čekal jen chvíli, ale neobjevily se. Nebyly tam; ani být nemohly. Jen temnota pozvolna překrývala rudé nebe. Noc tu byla stejná jako doma. Ta jediná tu byla stejná.
Kolonisté se mlčky rozcházeli do ubikací. Nad jejich skloněnými hlavami začaly vycházet první hvězdy. Dva stříbrné měsíce byly jediným mementem vzdálenosti, která je dělila od domova.
Tři vojáci zahrnuli rakev hlínou a jen ocelová deska se jménem a letopočtem tu zůstala. Sílící vítr vrhal chladnoucí písek na osm číslic. 2359-2396. Pak odešli i vojáci. Jen kapitán a reverend zůstali mlčky stát u čerstvého hrobu. Z velké dálky k nim doléhalo hučení hlavního generátorů a jemný bzukot elektrického plotu. Padesát tisíc voltů šeptalo do noci.
"Byl pro mě víc než jen první důstojník," řekl kapitán. Suchý vítr mu čechral šedé vlasy.
"Vím," přikývl reverend. "Měl jsem Paula taky rád."
"Připadá mi, jako by to bylo včera, co jsme sestoupili na nízkou orbitu Edenu," prohodil kapitán. "I po devatenácti krušných letech na palubě Hope, jsme tehdy ještě byli všichni plní ideálů a snů o Novém světě. Největší kosmický projekt od dob terraformu Marsu."
Reverend mlčel. Do tmy zářil jen displej jeho hodinek. Den tu měl 31 hodin. Někdy se každá z nich stala věčností.
"Vzpomínám, když jsme sem dolů posílali TC kontejnery. Paul tehdy ručním laserem odvařil z můstku svoje křeslo a nějak ho do jednoho z nich propašoval. Vždycky večer v něm pak sedával před vysílačem a čekal, až se ozve Země."
Kněz pohlédl na kapitána. Jeho tvář se ztrácela ve tmě; jen slzy se mu leskly v očích. Od příletu nikdy neukázal slabost. Jednou je všechno poprvé.
"A když vyhořel i záložní transmitor, stejně v tom ošoupaném křesle sedával a koukal na oblohu," kapitán zvednul hlavu k hvězdnému nebi. "Čekal, že se každou chvíli objeví modrá stopa fúzních motorů."
Reverend přikývl a zašeptal: "Čekal, až se objeví Liberty s druhou vlnou kolonistů."
Kapitán zavrtěl hlavou: "Ne. Čekal až se objeví Liberty s náhradními díly, lékařským materiálem a nezávadnými potravinami. A s nadějí… Hlavně s nadějí."
Naděje. Bylo to jen slovo. A zoufale krásné.
Důstojník si promnul oči. "Pamatujete si, co řekl, než zemřel?"
"Nepřiletí, Jime," hlesnul kněz. "Nepřiletí."
"Měl pravdu, otče," řekl kapitán a zvednul pohled k obloze, kde zářil mezi hvězdami jasný bod. Hope, stále ještě stále byla na orbitě. "Nepřiletí. A my tu všichni pomalu zemřeme."
"To neříkejte, kapitáne. Bůh je s námi."
"Řekněte mi otče, kde byl ten váš Bůh, když nám odešly všechny transmitory? Když naši lidi jeden po druhém umírali na Sandersovu infekci a my nemohli nic dělat?" kapitánův has byl zlomený a moc unavený. "Kde sakra byl, když Dravci překonali elektrický plot a roztrhali Willa na kusy? Kde byl, když jsme ztratili AI terminál, když nám došla pitná voda a kde sakra byl, když Paul chytil tu podělanou infekci? Kde byl ten váš Bůh?"
"Byl pořád s námi. Vždycky bude," řekl kněz a uvědomil si, jak hloupě to musí znít.
Kapitán ukázal rukou k nebi. "Támhle je - Slunce. Mizerných 19 let lodního času odsud," smutně vzdychnul. "Země s modrou oblohou a zelenou trávou. Země se stromy, které šumí ve větru. Se vzduchem, který voní. S prudkými dešti a mlhami po ránu. A s lidmi. S patnácti miliardami lidí na Zemi a na Marsu," kapitán se na chvíli odmlčel. "Neříkejte, že byste ji nechtěl zase vidět. Necelých 20 let."
Reverend se usmál. "Chtěl. Když jsem se ale přihlásil na palubu Hope, věděl jsem, že se už nikdy zpátky nevrátím."
Kapitán zavrtěl hlavou. "Letěl jsem desítky světlených let, abych našel Nový svět - ne abych tu zemřel. Liberty má poždění téměř tři roky. Muselo se něco stát… Mise ztroskotala."
"Vy se chcete vrátit?" podivil se kněz. "Chcete se vrátit nahoru na Hope a letět celých dlouhých 19 let zpátky domů?"
"Na Eden vyrazilo 4600 lidí. Handerson a Weber - Tihle jediní dva zemřeli během letu… jen dva. Dvacet sedm jich na palubě Hope přišlo na svět," na chvíli se odmlčel. "Tady na planetě se nenarodil nikdo. Zato jsem tu ztratili na dvanáct set lidí. Eden nás dřív nebo později zabije všechny."
Dva měsíce vyšly vysoko na oblohu. Neznámá souhvězdí nic nepřipomínala.
Kapitán vstoupil na můstek. Vypadal přesně jako když ho opustil. Ve vzduchu byl stále cítit pach taveného kovu. Připadlo mu, že místo kde Paul uřízl křeslo prvního důstojníka, bude ještě teplé. Všechny terminály se červeně leskly v záři nouzového světla.
Kapitán vložil dvě přístupové karty do snímače a můstek zaplavilo jemné elektrické světlo. Po monitorech se rozeběhly inicializační sloupce čísel a dat.
N schématu Hope se můstek rozsvítil zeleně. Pár okamžiků po té na sebe vzaly stejnou barvu i ostatní sekce: Hlavní generátory, Strojovna, Ubikace,… Po celé délce trupu Hope se aktivovaly terminály. Loď ožívala.
Navigační počítače okamžitě začaly pracovat na modelech pro cestu zpátky. Ale své výpočty nikdy nedokončily. Rudá signalizace je přerušila.
Kapitán nevěřícně zíral na obrazovku. Fúzní motory nejsou přizpůsobeny k opětovnému zážehu.
Nejsou přizpůsobeny… Nejsou přizpůsobeny…
"Poručíku Riversi?"
"Pane?"
"Jak dlouho by nám trvala cesta zpátky domů na standardní pohon? Stačí přibližný odhad."
Chvíli bylo ticho. "Veškerou zásobu konvenčního paliva spotřebujeme za necelých 6 hodin. Při rychlosti, kterou tím vyvineme,… bez jakýchkoli úprav kurzu,… asi tři až čtyři sta let, pane."
Kapitán přikývl, ale neodpověděl.
"Nějaké rozkazy, pane?"
"Připravte zážeh."
A poprvé od přistání na Edenu se usmál: "Bude to zatraceně dlouhá cesta domů."
Kapitán vložil dvě přístupové karty do snímače a můstek zaplavilo jemné elektrické světlo. Po monitorech se rozeběhly inicializační sloupce čísel a dat.
N schématu Hope se můstek rozsvítil zeleně. Pár okamžiků po té na sebe vzaly stejnou barvu i ostatní sekce: Hlavní generátory, Strojovna, Ubikace,… Po celé délce trupu Hope se aktivovaly terminály. Loď ožívala.
Navigační počítače okamžitě začaly pracovat na modelech pro cestu zpátky. Ale své výpočty nikdy nedokončily. Rudá signalizace je přerušila.
Kapitán nevěřícně zíral na obrazovku. Fúzní motory nejsou přizpůsobeny k opětovnému zážehu.
Nejsou přizpůsobeny… Nejsou přizpůsobeny…
"Poručíku Riversi?"
"Pane?"
"Jak dlouho by nám trvala cesta zpátky domů na standardní pohon? Stačí přibližný odhad."
Chvíli bylo ticho. "Veškerou zásobu konvenčního paliva spotřebujeme za necelých 6 hodin. Při rychlosti, kterou tím vyvineme,… bez jakýchkoli úprav kurzu,… asi tři až čtyři sta let, pane."
Kapitán přikývl, ale neodpověděl.
"Nějaké rozkazy, pane?"
"Připravte zážeh."
A poprvé od přistání na Edenu se usmál: "Bude to zatraceně dlouhá cesta domů."